Kurz pohledem účastníka
Kurz Dokonalé espresso a cappuccino na domácím kávovaru
Jak to tak bývá, občas máme o některých věcech zkreslené představy. Když jsem šla na kurz přípravy kávy, představovala jsem si, jak asi bude probíhat, co tam budu dělat nebo koho tam potkám. Moje představy se s realitou úplně minuly, což je v tomto případě jen a jen dobře. V následujících řádcím si vás dovolím provést kurzem tak trochu v mojí kůži.
„Tak tohle dělám taky špatně,“ říkám si, když poslouchám lektora kurzu Honzu a snažím se potlačit smích, že já bláhová jsem si zase myslela, že něco vím. Ač se sama nepokládám za úplného kávového barbara, tohle nedělní dopoledne na kurzu přípravy kávy mi dokazuje, že moje představy o mých schopnostech za kávovarem jsou úplně zcestné. Celý kurz je přehlídka znalostí a schopností, které nemám nebo neovládám a to, co znám, je vlastně špatně. Zmatené výrazy některých dalších účastníků zájezdu mě ale uklidňují. Jako milovníkovi kávy se mi na chvíli rozsypal můj světle pražený svět, ale naštěstí pro mě a mých šest parťáku, to dělají fakt chytře. Nalívají do vás hromadu informací o pěstování, zpracování a pražení kávy, ale ředí je trochou prosecca.
„Prosecco s džusem nebo bez?“ zpracovávám jednu z prvních otázek, když se usazuju ke stolku. Hned mě napadá, jak skvělá první otázka kurzu to je, protože na ni odpověď znám zcela určitě. Welcome drink se neodmítá. Ještě, než začneme s přípravou espressa, všichni píšou svoje jména na dárkový certifikát, který dneska bude sloužit jako jmenovka. „My jsme totiž velmi ekologická firma, dárkové poukazy u nás mají mnoho využití,“ rozbíjí Honza prvotní napětí jedním ze svých vtípků.
„Jaký je rozdíl mezi espressem a ristrettem?“ ptá se Honza. V hlavě mi probleskne asi tisíc hádek se zákazníky o tom, co který název kávy vlastně znamená, že už si vlastně nejsem vůbec jistá. Nechávám prostor ostatním a dozvídám se, že je to kratší espresso, které je sice chutí plnější ale kofeinu má méně. „Tady jsem měla být už dávno,“ říkám si při pomyšlení, jak bych svým výkladem poslala kávové burany převlečené za odbornou šlechtu do patřičných končin s pachutí špatně připraveného espressa.
Často se dozvíte, že chtějí „kávu“ a pokud nevíte, co znamená „káva“, tak si zasloužíte se pražit na africkém slunci.
Od teorie přecházíme k praxi, což logicky znamená, že o kávu rozhodně nemáme nouzi. Chvilkami celý kurz připomíná spíš kofeinovou výpravu po světě. Čímž vlastně nejsem tak daleko od pravdy, protože nám Honza vypráví i o své cestě za kávou v africké Tanzanii. „Kávu bych vám nabídl, ale kolem oběda se mi tady budete všichni klepat, jak budete nadopovaní kofeinem,“ vzpomněla jsem si na Honzova první slova ráno, když si všiml, jak nedočkavě hypnotizujeme kávovary před námi a teď vím, že měl svatou pravdu. Marcel vedle mě, se ale rozhodl, že na své espresso čekat rozhodně nebude, o jedno si říká a zároveň se rozhlíží, aby se přesvědčil, že je tím nejstatečnějším z nás. Za dvě hodiny už se láduje banánem a vysvětluje, že ten pomáhá s odbouráváním kofeinu. O pět minut později mizí banány ze všech stolů.
Počáteční zmatení a destrukci mého vesmíru rychle střídá budování nových pevných základů a ač bych to do sebe neřekla, ty základy mého nového kávového světa budou pro mé espresso pražené o něco tmavěji než dříve. Jak by řekl Honza: „Ať to má nějakou štábní kulturu!“. Slyším zvonek a vidím kurýra, který předává objednávku v podobě malého výletu do Itálie. Pizza! Když odkládám prázdný talíř, kolem sebe vidím spokojené tváře odhodlané pokračovat s jízdou na vlně kofeinu. V odpolední části se totiž budou kreslit srdíčka, což, jak jsem pochopila, je nejoblíbenější aktivita nejen předškoláků ale právě i účastníků baristických kurzů.
Honzova kolegyně Lucka vychází zpoza rohu s podezřelým úsměvem. Hned na to si všímám, že má v ruce mop a její výraz ve tváři už mi dává smysl. Jde se rozlévat mléko! Honza nám vysvětluje, jak se budeme u kávovarů střídat a po počátečních nesmělých krocích kupředu, se nestačím divit, jak to tu žije. Navzájem se chlubíme, co jsme na hladině espressa s mlékem vytvořili a na nějakou chvíli všichni zapomínáme, kolik nám je, a necháváme se unést dětskou radostí.
Moje obavy z toho, že šest hodin rozhodně neuteče jako kávová zrna, když se je snažíte někam přesypat, byly zcela neoprávněné. Za tu dobu si tak trochu i zvyknete na ostatní kávové nadšence, kteří se toho všeho účastní s vámi. A pokud těmi nadšenci nebyli, už když přišli, máte možnost krásně pozorovat, jak do nich průběhu kurzu zrají jako kávové třesně kávovníku a nechávají se světem kávy pohltit tak, že se nakonec i sami od sebe něčeho chopí jako první. Nakonec mi vlastně bylo líto, že už je konec. Bylo to jako, když se po maturitě se svojí třídou ze střední už nikdy neuvidíte. I za tak krátký čas se poznal šprt třídy nebo ten, co si moc nevěří, přitom nakonec řekne všechno správně.
Takže třído, pokud tohle někdo z vás čte, tak moc díky! Samozřejmě velký dík patří i učitelskému sboru.
Andrea Pospíšilová
